Jaromír Nohavica - Píseň o příteli

1.
Myslel sis: přítel můj, a teď
ryba, rak nebo tak či tak,
odpověď bys rád chtěl znát,
můžeš-li na něj dát:
s sebou do hor ho vem a jdem,
vzhůru po boku bok co krok,
lanem svým s ním se svaž, ať znáš,
s kým čest máš, s kým čest máš,
na na na ...

Jestli zlomí jej vzdor těch hor,
skrčí nos, ohne hřbet, chce zpět,
z ledovců na skalách když má strach
a přemýšlí, jak by plách',
pak ho znáš, pak ho znáš až-až,
jen ho nech, ať si jde, kam chce,
nežli s ním, radši sám jdu, sám,
takovým nezpívám,

na na na ...

Ale když nekňučel a šel,
neskuhral, na dně sil když byl,
a když z výšky jsi slít', on tě chyt',
neboť byl, kde měl být,